Toskánské peklo i ráj /5

Vstáváte-li brzy, má vás většina lidí za blázna a vlastní rodina vás občas nenávidí. U mě to vypěstoval minulý režim, kdy začátek pracovní doby byl nekompromisní. V sedm hodin udělal vedoucí tlustou čáru v knize docházky, a kdo byl pod čarou víckrát, chodil na kobereček. Dlužno říct, že i tehdy byli mezi námi borci, kteří na to zvysoka káleli a my zbabělci jsme je obdivovali. Tak se rodí budoucí disidenti.

Na druhou stranu díky časnému vstávání je mi občas dopřáno zážitku, který spokojeně chrápající turisty nepotká: památku, obraz nebo kus přírody mám jen pro sebe. A pak můžete nerušeně snít, vrátit se o staletí zpět, ponořit se do atmosféry doby dávno minulé, snažit se pochopit myšlení předků... což se vám těžko podaří uprostřed houfu brebentících Japonek s blýskajícími fotoaparáty. V dnešní době, kdy je část přeplněné zeměkoule permanentně na cestách, se to rovná zázraku. A ten zázrak se konal i v Assisi.

Marie stoupala do kopce úzkou uličkou bez toho, aby se ohlížela na děti, které se každou chvíli zastavily u nějaké výkladní skříně. A tak prošla kamennou bránou sama a v úžasu se zastavila. Rozsáhlé nádvoří s kamennou dlažbou bylo ozářené prudkým ranním sluncem. Dlouhé podloubí po pravé straně kryl stín, stejně jako souběžnou fasádu kostela, ale podloubí na protilehlé straně i štít chrámu a věž zářily ve slunci svou bělobou, až Marie na chvíli zamhouřila oči. Rychle je však otevřela, aby mohla všemi smysly vychutnávat zázrak, jenž na tomto místě zažije málokdo: rozlehlý komplex církevních staveb měla sama pro sebe. Marie se ponořila do hlubin věků, do poloviny třináctého století, kdy mohutná gotická bazilika vznikala, viděla dělníky, jak staví všechnu tu krásu kolem, mnichy v hnědých hábitech, zabydlující klášter...

„Já mám žízeň,“ ozval se náhle fňukavý hlas Petry za jejími zády, až sebou trhla. Snění matky dvou dítek nikdy netrvá dlouho.

„To máš smůlu,“ odbyla dceru, „měla sis něco vzít. Musíš počkat až do města.“

Došel je Honza a společně se vydali ke vchodu do kostela. Muž u vstupu ukázal na Petru a odmítavě zavrtěl hlavou. Marie se na dceru podívala a Honza utrousil štiplavě:

„No jasně, naše hvězda... Když v katolický Itálii do kostela, tak nejlíp nahá!“

Petra měla na sobě minisukni, která jí jen taktak zakrývala zadek.

„To je marný ti něco říkat, viď?“ zeptala se utrápeně matka a začala se přehrabovat ve svém turistickém batůžku. Na dně objevila pečlivě složený hedvábný šátek, který po vytřepání nabral rozměry malého fotbalového hřiště, a předala ho dceři. Ta si ho uvázala kolem pasu a milostivě byla vpuštěna.

Když jsme Assisi navštívili poprvé, byl jsem kultem svatého Františka i celým městem zcela nepoznamenán. A tak, při zaslechnutí pojmu horní a dolní kostel, vybavily se mi jen skutečnosti z vlasti známé: Horní a Dolní Lhota, popřípadě horňáci a dolňáci v jedné Lhotě. Ještě jako naprostý ignorant jsem trochu zklamaně prošel temným kostelem, jehož klenby nám trochu padaly na hlavu a teprve po dalším výstupu po schodech jsem v úžasu a hanbě vydechl v ohromném světlém chrámu: ty dva kostely jsou nad sebou. Horní a dolní...

Oba chrámy vyzdobili malbami významní umělci té doby – Simone Martini, Cimabue, Pietro Lorenzeti... avšak nade všemi ční jeden, jehož díla se objevují v dolním kostelu, ale zcela ovládla kostel horní: Giotto di Bondone tam ztvárnil čtyři učence, obdivuhodně moderní ve svých trojúhelníkových perspektivách – ano ty, kteří se při zemětřesení zřítili a můžeme je obdivovat už jen na fotografiích – ale především umístil na obě podélné stěny cyklus 28 fresek s náměty ze života svatého Františka. Nemusíte být zrovna fanoušky svatých, aby vás některý z obrazů zaujal – třeba stavbami nebo drobnými ukázkami tehdejšího života.

Všichni se sešli až venku před chrámem.

„Sice v minisukni, ale jediná z vás jsem se v kostele pokřižovala svěcenou vodou,“ poznamenala Petra s vnitřní převahou.

„To tě před peklem nevochrání,“ utřel ji suše bratr.

Ale Assisi není jen svatý František. Od jeho baziliky se můžete pomalu táhnout městem dlouhou a úzkou via San Francesco k hlavnímu náměstí. Z kamenných domů s neomítnutými fasádami z bílého a růžového vápence či opuky na vás dýchne středověk. I zde jsou domácí hrdi na domovní vstupy; obklopují je do fasády zapuštěné kovové obruče a v nich velké květináče, ze kterých bohatě k zemi splývají nebo naopak se k nebi tyčí květy rozličných barev. A jen tak mimochodem narazíte na památky mladší nebo naopak ještě o pár století starší, jako například na prostou, ale krásnou kašnu Oliviera, kterou roku 1570 věnoval šlechtic Oliviero Ludovici místním lidem nebo chrám Minervy na piazza Comune z prvního století před Kristem. Jeho tympanon v průčelí nese šest korintských sloupů, a vy můžete přemýšlet, proč Giotto na své první fresce ze života svatého Františka jich namaloval jen pět. Ale není to složité – zkrátka na jeho umění mu zbudovali chrám příliš krátký.

Honza prokličkoval Lucignanem a pomalu odbočil z úzké, téměř venkovské ulice, k domu. Letmo si všiml mladíka sedícího u venkovního stolu a pak už si dával pozor, aby se vyhnul jeho autu a zajel až dozadu za dům.

„Zase jeden blbej Ital,“ zašklebila se Petra. „Co se tu rozvaluje u našeho stolu?“

Svým rychlým odsudkem dopálila matku.

„Jdi do háje! Ještě jsi s ním nepromluvila a už máš jasno. Náhodou vypadá sympaticky.“

„Prosím tě, znám je z Prahy, frajery italský... namyšlený. Nagelujou si vlasy, nasaděj černý brejle a myslí si, že jim český holky budou skákat do postele!“

„A vono snad ne?“ zeptal se Honza.

„Ne!“ odsekla sestra. „Aspoň já ne!“

„Voni ty blbí Italové si chtějí s holkama jen pěkně šoupnout, víš? Protože si chtějí šoupnout každej den – a je jim jedno, kde zrovna jsou. A ty chytrý Češky si to s nima užijou, protože výměna zkušeností nikdy neškodí. Ty blbý se jen přezíravě šklebí a frndy jim schnou,“ utřel ji bratr.

„Seš ňákej chytrej… asi si s ním budeš rozumět. Tak se ho drž a vyrážejte spolu na lov, aby vám nedejbože neuschli.“

„Nooooo,“ protáhl Honza, „zmerčil jsem ho jen zběžně, ale zdá se mi, že ujde... Aby ses nám za pár dní psychicky nezhroutila, že si tě ani nevšim... blbej Ital s BMW 760.“

„Pche!“

„Víte co, vy dva?“ poněkud znervózněla Marie. „Padejte z auta, nebo si návštěva pomyslí, že ho tady pomlouváme.“

„No, a ne snad?“ podivil se syn.

TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz