Všechno mělo být jinak 35: Milena, dildo a celník Chudoba

Rychlík z Mnichova zastavil za hranicemi a Mileně (17) se v pozdním létě roku 1989 naskytl pohled na drátěné ploty a betonové zátarasy. Vlak obstoupili pohraničníci v uniformách se samopaly v rukách. Někteří drželi na vodítku psy.

A zase zpátky v koncentráku, pomyslela si dívka malomyslně a připravila si dokumenty pro celní a pasovou kontrolu. Nečekala dlouho – v celém vlaku přejíždělo přes hranice jen málo pasažérů a v kupé byla sama. Dveře se rozhrnuly a objevil se mladý muž v zelené uniformě.

„Dobrý den, celní kontrola,“ řekl automaticky. „Máte něco k proclení?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou dívka.

„Otevřte mi prosím váš kufr.“

Kufr ležel na sousedním sedadle, a tak Milena jen cvakla dvěma uzávěry a otevřela víko. Celník zajel rukama pod složené prádlo. Chvíli šmátral uvnitř, až narazil na nějaký předmět a na světlo vytáhl realisticky vymodelovaný penis z umělé hmoty.

„Páni,“ uniklo mu, „to vezete... někomu...“

„Pro vlastní potřebu,“ odvětila dívka.

„Vy...“ celník si ji začal důkladně prohlížet, zatímco Milena pořád sledovala jeho oči. „Vy snad nepotřebujete náhražku,“ řekl nakonec a pohlédl na kus kaučuku v ruce. „Kdybyste měla zájem,“ blýsklo mu v očích, „nabídl bych vám lepší kousek... živý... a výkonný...“

„Myslíte, že se s ním můžete měřit?“ zeptala se Milena skepticky a vzala mu úd z rukou.

„Zkuste to.“

„Nemám zájem,“ uťala ho.

„No tohle,“ vydechl mladý muž.

Dívka natočila pomůcku proti celníkovi a žaludem ho píchla do poklopce.

„S tímhle umělým udělám větší štěstí než s těma vašima živýma,“ řekla rozhodně. „Tenhle je vždycky připravený, když JÁ potřebuju a nemusím se ho doprošovat, není každou chvilku odřený, nechytne plíseň, neunaví se po prvním čísle a nemusím ho pořád chlácholit jak je úžasný, aby náhodou příště nevyměknul...“

Celník na ni čučel vyjeveně.

„Tak jo,“ řekl nakonec kysele, „tak si s ním ten život šťastně užijte. Já toho svýho budu radši píchat do nějaký živý. I když ji vobčas bude bolet hlava a chytnu plíseň...“

Obrátil se, rozrazil dveře, ale když se je za sebou chystal zavřít, rozmyslel si to a strčil do kupé hlavu.

„A příště vám to proclím,“ houkl pomstychtivě.

„Ale – pročpak?“

„Protože se to sem vozit nesmí. Protože… Protože českejch čuráků je v týhle zemi dost.“

A třískl za sebou dveřmi. Dočista zapomněl vybrat celní prohlášení.

Plně s tebou souhlasím, zelený mužíčku, pomyslela si Milena spokojeně a zálibně potřásla umělým penisem alias dildem. Miláčkem, jenž byl v socialistickém Československu nedostatkovým zbožím.

Zážitek s umělým mužským údem byl pro celníka Petra Chudobu natolik závažný, že o něm večer referoval kamarádům v domažlické hospodě U Choda. První reagoval nástrojář Pepan Klaban. Bylo mu dvacet a byl stále neukojený, protože se k sexu dostal málokdy.

„Já bych se s ní nevykecával jak ty, ale rovnou bych jí ho tam fouknul,“ vyjekl  a oči se mu smyslně rozsvítily.

Petr se na Pepana zadíval ledovým zrakem.

„To jenom svědčí vo tom, jakej seš vůl,“ setřel ho znechuceně. „Jednak bys tím okamžitě přišel vo uniformu a jednak – jak tě znám ze sprchy – kdybys viděl tu velikost, tak bys toho svýho nikdy na světlo nevytáh.“

Do jejich debaty zasáhl Venca Macháček, zkušený, dvacet let ženatý mistr tesařský.

„Ty vaše kecy svědčej jen vo tom, že ženskejm vůbec nerozumíte. Sami, sotva kouknete na ženskou, mažete na záchod a už si ho píglujete, ale že by to samý potřebovaly taky ženský... to vám nedochází. Netvrdím, že je tak vzrušíte vy dva, to sotva, ale vony maj zase něco jinýho... No, a zatím co vám k tomu stačí jen ruka, ty ženský potřebujou... no... co asi?“

„Toho umělýho,“ odpověděl Petr ponuře.

„Jo, a ty jim ho neber!“ houknul na něho Venca. „Kdyby nebyli komunisti blbí, tak jim ho už dávno vyráběj. Když uměj udělat těsnění k lodnímu šroubu, tak umělej čurec by pro ně byl hračka.“

„Prosím tě,“ vyhrknul vzrušeně Pepan, „kdyby se všechny baby vzrušovaly s umělým, tak by mužský vostrouhali...“

„Jak seš mladej, tak seš blbej,“ utřel ho Venca. „Zrovna ty, když už tě výjimečně některá připustí, seš tak nadrženej, že uděláš hrk-hrk a seš hotovej... zatímco ta ženská se teprve rozehřívá, vo čemž ty, tele, nemáš ani potuchy... A takovejch mužskejch je spousta: sami se udělaj, vytáhnou a dou chrápat. A ženská, aby se dodělala sama – s nějakou pomůckou...“

Čtvrtý u stolu, nadlesní Kroupa, se do diskuse vmísil až nyní.

„Máš úplnou pravdu, Venco, ženský jsou chudáci... Dokonce je spousta chlapů, který se s nima pomuchlujou, rozparáděj je – i sebe, a když mají konečně zasunout... tak jim leda pobryndaj břicho... co Pepane?“

Pepan zrudnul, zatímco ostatní se rozesmáli.

„Hele, nech si to, jo? To bylo jen poprvý...“

„No, dyť vono toho vo moc víc nebylo,“ neodpustil si rýpnutí celník Petr.

„Náhodou...“ řekl uraženě Pepan.

Ale pak se debata stočila na politiku, protože byl srpen roku 1989 a stovky východních Němců nacházely azyl na vyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze. A komunistický režim v Československu odpočítával své poslední měsíce.

Ještě pozdě večer, když uléhal na lůžko, si celník Petr vzpomněl na neznámou dívku v rychlíku. Bože, co je to za holku, pomyslel si zmateně, která dá v životě přednost umělýmu péru před živým mužským? Ale několik piv a dva panáky vodky udělaly své, a tak, než si stačil odpovědět, byl v limbu.

Ovšem ještě víc by se divil, kdyby mohl okem nahlédnout do dívčina pokoje. Vykoupaná Milena za sebou zamkla dveře a na stolek položila umyté dildo. Na prostěradlo prostřela kus igelitu a dildo potřela dovezeným lubrikantem. Shodila ze sebe župan a nahá si lehla do postele. Rozevřela do široka pokrčené nohy a do levé ruky uchopila umělý penis.

„Tobě odevzdám své panenství, miláčku,“ zašeptala a políbila ho na žalud.

Pak si prsty pravé ruky jemně hnětla přirození a když byla spokojená, pomalu zahájila práci s umělákem. Neměla kam spěchat, užívala si to. Přišla o panenství v pohodě, jen s kapkou krve a bez stresu z pomyšlení, jak o tom bude povídat ve společnosti. Naopak; kdyby k tomu někdy došlo, rozhlédla by se po přítomných a s nadhledem by prohlásila:

„Bylo to jemné a bylo to příjemné, protože celý proces jsem měla ve svých rukou. Nikdo do mě nerval obušek nadměrné velikosti, ani se ve mně nešmrdlal podměrečnou čudlou, nikdo mě nedusil svým tělem a nikdo mi nefuněl do tváře svůj zkažený dech. Byl to neopakovatelný zážitek, na který nezapomenu. A kdybych nebyla tak nedočkavá a nechala to na ráno, tak mi při tom asistoval i živý pták. Ale ten zpěvavý naproti v parku.“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz