Jeden důchod, dva důchody... a co si počít s tesknotou
Před pár lety se mi rozbušilo srdce a nešlo zastavit, takže mě Prahou unášela houkající sanitka a já jsem doprovázejícímu zdravotníkovi říkal: „Jestli takhle divoce natřásáte všechny nebožáky, tak jich musíte do špitálu přivézt polovinu mrtvých.“ On se jen smál a odpovídal: „To je takový test. Když tu jízdu po pražský dlažbě přežijete, tak přežijete i péči českýho zdravotnictví.“ V nemocnici srdci domluvili a po pár hodinách klidu jsme odjeli domů autem, které manželka přivezla. Řídil jsem já, protože oba jsme usoudili, že mé srdce radši přepínat nebudeme. Následně jsem však zvláštní péči nepotřeboval.
Nebo od tehdy, když jsem ženě zaplatil poznávací zájezd po Turecku s hejnem jejích přítelkyň? Z mé strany to byla úlitba za to, že nemusím s nimi, leč snažil jsem se to prodat jako láskyplný čin starého manžela a zdálo se, že to zabralo. Avšak ani to se časově neshodovalo.
Pátral jsem v paměti dál, pátral... až jsem na to přišel. Ano, její starost o mé zdraví rapidně stoupla od okamžiku, kdy se ze mě oficiálně stal důchodce. Manželka už byla tou dobou zkušená důchodkyně, a protože já jsem svou ženu nikdy moc nerozmazloval – u vědomí, že statisticky vzato jako žena mě nejspíš bohatě přežije a měla by být na samostatný život připravena – už jako česká důchodkyně věděla, zač je toho loket. A v tu chvíli jí sepnulo, že je setsakramentský rozdíl, jestli život v starobě zajišťuje jeden důchod nebo dva. Protože takové varování mají v sobě ženy-hospodyně geneticky zakódované.
(„Ty seš přece TAK blbej!“ vyjádřila má žena při čtení svůj nesouhlas s předchozím závěrem, a odešla si po svém. A po svých – zaplaťpánbůh.)
To není cynický kalkul, to je realita. Protože vícečlenná domácnost se méně bolestně podělí o nájem za byt. A o náklady na teplo. A na elektřinu. Na plyn. Na telefon. Na kabelovou televizi. Na internet. A co já vím ještě... Ale na jednoho českého důchodce je toho moc.
Vracel jsem se jednou z práce... Stále ještě jsem tím, čemu se říká pracující důchodce, neboť se mi splnil celoživotní sen: pracuji tři dny v týdnu. Tedy, procházel jsem ono odpoledne parkem, když mě náhle rozbolela achilovka na levé noze. Začal jsem silně kulhat a přistál jsem na lavičce, okupované velmi starým mužem.
„Tak vidím, že už pajdají i mladodůchodci,“ zavrčel místo pozdravu. „Já ve vašem věku běhal jak srnec.“
„Já doteď taky,“ vydechl jsem vztekle, „až mě před chvílí sestřelila achilovka,“ masíroval jsem si nohu. „Kurva!“ zařval jsem bolestně, protože jsem pochopil, že nesedím vedle žádné přecitlivělé duše, „proč je všechno dobrý a najednou, v jeden moment, se to sepsuje?“
Podíval se na mě štítivě.
„Tahle mládež nic nevydrží,“ zamumlal pohrdlivě. „Pane, vidím, že i ve svém věku víte o životě houby. Kvílíte tu nad blbou achilovkou... Samozřejmě, že katastrofy přicházejí náhle, v jeden moment, jak říkáte. A neohlašují se předem. Ať jsou velký – tsunami třeba... nebo takzvaně malý, osobní. Jednou vkročíte radostně do svého bytu a zjistíte... že jste vdovcem. Náhle.“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„To se stalo vám?“
„Jo.“
„Tak promiňte.“
„Není co promíjet. Takový je život. V mým věku musí mít člověk smrt zakalkulovánu do života. A pak si jen řeknete, tak jo, holka, taks mě jen vo chvilku předběhla... Přeju ti, žes to měla rychlý, zasloužila sis to... A že už seš bez starostí a nic tě nebolí... Ale to nic nemění na tom... ŽE MĚ PĚKNE SERE, ŽE JSEM TEĎ NA VŠECHNO SÁM!“
Oba jsme si hluboce povzdechli: já nad bolavou nohou, on nad údělem siroty.
„Je to asi hodně těžký, být najednou sám,“ navázal jsem po chvíli obezřetně.
„Když máte kolem sebe desítky let perfektně fungující servis, tak je to děsný... Musíte dělat věci, které jste nikdy nedělal a dělat nechtěl... Štve vás to.“
Chvíli jsem si jeho slova srovnával v hlavě a vtom mě něco napadlo.
„Ale když jste se s tím tak vyrovnal... Co třeba taková... čiperná důchodkyně,“ pronesl jsem opatrně, „na to jste nepomyslel? Rojí se jich tolik... A zase by byl servis...“
Šlehl po mně zuřivým pohledem.
„Vony nestačej ty baby,“ zamumlal, „ještě mě budou nasírat i mužský!“
Zakroutil užasle hlavou, jako by nemohl pochopit, že nějaký muž je schopen vypustit z úst takovou hloupost. Pak se z jeho hrudi vydral mučivý povzdech a nakonec se rozpovídal.
„Sedávám na týhle lavičce. Pokaždý se tu vystřídá pár ženských, protože starých bab je mnohem víc než dědků. A s některou v tu ránu začne šít čert. Prolustruje mě pohledem, vidí, že mám na sobě čistý prádlo, usoudí, že jsem ještě pohyblivej, když jsem sem dolezl, že zřejmě trefím domů a nepočůrávám se, když je pode mnou sucho... po dešti tu nesedávám. V tu chvíli jí v mozku sepne, jak by se jí hospodařilo, kdyby byly v kase dva důchody místo jednoho a spustí řeči: o stáří, jak je smutno člověku, když je sám, a to jak ženě, tak mužovi...
Já babu chvíli poslouchám, a pak jí řeknu: máte pravdu, paní. Tak poslouchejte... Abyste nebyla tak smutná, já vám přečtu něco veselýho od Karla Poláčka. Aspoň uvidíte, že ty vdovy to mají těžký odjakživa. Vytáhnu Muže v offsidu, bez kterých nedám ani ránu a čtu jí – poslouchejte:
Eman starší měl návštěvu. Vdova Ouholičková seděla u něho a vykládala, že nemohla doma tesknotou vydržet a že se musela jít podívat, co dělá pan Habásko.
„Samotné ženě je smutno,“ stýskala si vdova.
Pan Habásko přisvědčil a pravil, že to jsou těžké věci.
„A samotnýmu muži je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem po panu Habáskovi.
Ten uhnul a děl: „Je smutno a není smutno. Jak se to veme. Je práce a čas utíká, že se člověk ani nestačí divit!“
Vstal, aby přiložil do kamen.
Kluk má přijít každou chvíli a ona se mi nehne! uvažoval hněvivě. Uvidí nás pohromadě a já pak vystojím. Přeci znám tu jeho nevymáchanou hubu!
Vdova zaútočila přímo: „Mohli bysme to dát dohromady, pane Habásko. Vy jste samotnej a já jsem samotná. Spolčíme se a počneme novej život. Každej mi říká, že by z nás byl pěknej párek. Já jsem taková mírná a vy jste člověk pomalej. Já bysem vám posloužila a vy byste se mě zastal. Na samotnou ženskou si každej dovolí!“
Už je to tady! lekl se Eman starší. Vdova to bere zkrátka. Měl bych ji pohladit pohrabáčem, nebo jsem nešťastnej člověk. To bysem moh udělat, a kdyby mělo něco bejt, řeknu, že jsem to udělal nerad!
Nahlas pravil: „Tak vida, už je poledne a člověk by ani neřek!“
„Tak co, plácnem si?“ lákala vdova a nastavovala ruku.
Přeci jenom budu muset s tím pohrabáčem..., uvažoval pan Habásko teskně. Vona pokoj nedá, vona nepopustí a já budu v troubě!
„Ono je to všelijaký, paní,“ mumlal. „Já už jsem člověk z formy, se mnou byste neužila!“
„Nejde vo užívání,“ namítala horlivě vdova, „de vo tu tesknotu!“
Podíval se na mě a konečně v jeho očích zajiskřilo.
„Některý babě to stačí a dá pokoj,“ řekl spokojeně. „A takový tý odolný dodám: Víte, paní, já na tesknotu neměl celej život čas. A tak si ji teď konečně užívám. Někdy si tak hezky proteskním celý den. A správnou tesknotu si paní užijete... jen když jste sama.“
Díval jsem se do jeho potměšilých očí a pomalu si jeho vyprávění srovnával v hlavě. Jo, jo... dva důchody jsou jistě lepší než jeden... Ale asi ne za každou cenu.
Další povídky autora jsou dostupné na www.krejci-knihy.cz
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /11
Toskánsko je zemí umělců a člověk, který poznává jejich díla, zákonitě zatouží poznat i jejich život. Jenže, zatímco dnes nás web informuje o výstřelcích kdejaké virtuální krasavice den po dni, ve středověku tomu tak nebylo, a o osobním životě umělců skutečných, jako byl Giotto di Bondone, Piero della Francesca, Domenico Ghirlandaio, Luca Signorelli a další a další, se mnoho nedozvíme. Jistě, internetových záznamů i v této oblasti najdeme dost; záhy však zjistíme, že jeden opisuje od druhého a všichni...
Ivan Krejčí
Tuzemáka na pult, barmane! A cizáka k němu – pro jistotu.
Po tolika letech na světě si člověk myslí, že už ho nic nepřekvapí. Ale fantazie odborníků, stejně jako různých uličníků, je bezbřehá. Je to už velmi dávno, co vědci na celém světě objevili základní princip svého byznysu. Přihodilo se to hned po skončení prvního úkolu, když vystřízlivěli z úspěchu a zděšeně si uvědomili, že od zítřka nemají do čeho píchnout. Až jednoho koumáka napadlo, že tedy nezbývá než začít pracovat na popření získaných poznatků. Konečně, pochybnost přece mají vědci v genech!
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /10
Kamkoli v Toskánsku, ale snad v celé Itálii, tlápnete, můžete si být jisti, že se na tom místě bojovalo. A když ne zrovna za takzvané státní zájmy, tak za nějaké lokální. V průběhu několika tisíciletí vcucla země krev statisíců povražděných mužů – a žen a dětí jaksi přidruženě. Jenom největší masakry vstoupily do dějepisných učebnic, ostatní nestály historikům za řeč, protože učebnice by byly tak tlusté, že by se na ně nenašla vazba. A tak jsou známé jen názvy míst jako Benevento, Campaldino, Montaperti, Meloria... protože tam někdo zvítězil, nebo byl poražen, nebo bylo obětí moc. To vše v sobě pojí krutá porážka, kterou uštědřil kartáginský vojevůdce Hannibal Římanům na břehu Trasimenského jezera roku 217 před naším letopočtem.
Ivan Krejčí
Poučení z krizového alkoholového vývoje (společenské)
Češi mají k alkoholu blízko. Dokonce tak blízko, že kdyby se dnes probudil Bedřich Smetana, musel by zdrceně poopravit svou legendární větu, že nikoliv v hudbě, ale „V chlastu život Čechů“. Všichni to víme a ví se to o nás i ve světě, o což se zdatně stará Světová zdravotnická organizace se svými statistikami. A jak by taky ne, když už malá dítka jsou nucena dívat se na sady plné švestek, jablek a hrušek, a sdílet starosti dospělých, co si s takovou úrodou počít.
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /9
Že je biorytmus jižních národů dost odlišný od našeho, je známý fakt. Jedním z důsledků pro nás bylo, že jsme nikdy nevečeřeli v italské restauraci. Jsme zvyklí večeřet v pět hodin odpoledne a to je čas, kdy se Italové probouzejí z odpolední siesty. Někteří z nich pak přemýšlejí, jestli mají jít na osmou otevřít restauraci, když jejich kuchař stejně dojde na devátou – aspoň tak to vidím já. Představa, že se naboucháme jídlem někdy v deset večer a pak se odebereme spát – protože projuchat noc už nedokážeme – byla pro nás nepřekonatelná. Naštěstí v té zemi uznávají, že člověk by chtěl něco pojíst i kolem poledne, a tak jsme různá stravovací zařízení poznávali aspoň za denního světla.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Hádka o školních absencích skončila vraždou v rodině, hoch za ni dostal 7 let
Ve čtvrtek u Krajského soudu v Liberci při neveřejném jednání padl sedmiletý rozsudek nad mladíkem,...
Muž ve Francii se pokusil podpálit synagogu, policisté ho zastřelili
Policie v Rouenu na severu Francie v pátek ráno zastřelila muže, který se pokoušel podpálit...
U izraelské ambasády ve Stockholmu se ozývala střelba, policie uzavřela okolí
Policejní hlídka ve Stockholmu v noci na pátek kolem 02:00 slyšela nedaleko izraelské ambasády...
KOMENTÁŘ: Politika, kde se nemluví, ale střílí. Jak zamezit, aby přešla i k nám
Středeční atentát na slovenského premiéra Roberta Fica je bolestným symptomem nemocné doby. A...
Servisní a aplikační technik (m/ž) - mzda až 55.000 Kč
ZOLLER CZECH s.r.o.
Plzeňský kraj
nabízený plat:
50 000 - 55 000 Kč
- Počet článků 69
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1322x